Skip to main content

Jedeme z porodnice – nový domov

Den pátý. Dnes si jedu pro manželku a Toníka. Ráno vyrážím ještě do práce, protože mají vizitu až prý tak kolem jedenácté. Žena mi píše, že se malýho snaží napucnout, aby trochu přibral a doktor ji pustil. Malý že ale spí a vzbudit ho nejde (jo, kdyby mu ten tvrdej spánek zůstal, bylo by to fajn.) Po vizitě ale píše, že máme zelenou a odpoledne mne čekají. Z práce odcházím trochu dříve, musím zpátky domů pro auto a než je vyzvednu tak ještě udělat větší nákup. Budeme spolu dalších 14 dnů, protože si beru otcovskou dovolenou a potom ještě týden normální dovolené. Můj první zásek začíná už v porodnici. Manželka má sbaleno, ale já to nějak nedomyslel a nechal sedačku v autě. Takže jsem hned dostal vyhubováno, že je venku zima a přeci nebudeme naše zlatíčko přenášet jen v dece. Jsem zvědav, jak proběhne cesta domů, je to lehce přes hodinu, jak musím objíždět rozkopanej most.
Celý článek

Opět vezu zásoby do porodnice

Den čtvrtý. Dopoledne jsem čekal, zda již manželku pustí odpoledne z porodnice nebo ne. Tedy ideálně bych si ji vyzvedl večer, a to že nejde, takže domů půjde až zítra. Na jednu stranu jsem rád, že je pod dohledem odborníků, ale taky bych ji chtěl už mít doma. Každý den po práci jedu vlakem na otočku. Protože jsou zakázány návštěvy, vezu vždy jen další zásoby, takže se krátce pozdravíme a potom jedu zase zpátky. Žena je ráda, že nemá samostatný pokoj, ale má tam spolubydlící. Mají se jak zabavit a čas lépe plyne.

Večer za ní opět vyrážím vlakem a dnes vezu nějaké ovoce. Mají ho málo (vlastné téměř žádné), dávají jim jen samý tvaroh a loupáky. Abych udělal ženě ještě větší radost, přidal jsem navíc nečekaný čokoládový muffin. Současně vezu z drogerie přebalovací podložky a síťované kalhotky. Včera jsem vezl plínky a bodyčka a na doma jsem v lékárně koupil takové ty modré doktorské roušky. Nasadíme je návštěvám, aby si mohli hrát na doktora a nebudou nám na synátora prskat bacily – jak ze známé německé reklamy: „Nur gucken, nicht anfassen!“ (překlad: Jen se dívat, nedotýkat se!)

Pověšené dětské oblečení

Docházejí plínky a nejsou bodyčka

Den třetí. Manželka mi píše z porodnice, jestli bych mohl přivézt plínky a bodyčka. V porodnici zatím používáme jednorázové plínky a prý se přebaluje častěji než jsme očekávali a pokud si tam ženu nechají až do pátku, tak naše zásoby nebudou stačit. V porodnici sice bodyčka mají, ale náš Toník je tak prťavej, že mu je prý všechno strašně velký. Navíc máme blindící miminko a tím se spotřeba značně navyšuje. Manželka si doma v ložnici všechno nachystala a srovnala do skříněk, ale já jsem moc ponaučen nebyl. S myšlenkami, abych to moc nerozhrabal, hledám ty nejmenší oblečky a cpu to do tašky. Přidávám ponožky na ruce (protože se malej škrábe a rukavičky padají) a čepičky, protože ta, kterou si manželka vzala, mu nějak nesedí. Pojedu po práci ovšenej jak vánoční stromeček 😀 Ideální spoj mi jede po práci ve čtyři hodiny, sice platí zákaz návštěv, ale hurá na vlak.
Celý článek

Slavíme

Otec u porodu: Jaké to je?

Dnešní březnové datum, hodinu i minutu si budu navždy pamatovat. Narodil se mi syn a já byl u porodu. Mé první a pevně doufám, že ne poslední dítě. Vlastně nedokážu zatím plně popsat nové pocity, ale je to něco naprosto neuvěřitelného. Opravdový zázrak přírody. Držím jej v náručí a nesu ukázat unavené manželce na porodní sál. Když jej poprvé spatří, je štěstím bez sebe a její první slova jsou: „Ten je tak nádhernej.“ Má naprostou pravdu. Nevím, zda jsou skutečně všechny miminka nádherná, nebo si to rodiče myslí jen o tom svém. Já popravdě úplně nevím, zda mám věnovat pozornost více synovi nebo manželce, která je po velmi náročném porodu naprosto vyřízená (už chápu odkud se vzalo sousloví „to je ale porod“ nebo „to byl ale porod„). Pochováme si tedy syna ještě chviličku, než si jej sestřičky berou k sobě a na kontrolu k dětskému lékaři.Máme chvilku na oddechnutí a manželka na nabrání sil, píšeme pár zpráv příbuzenstvu, že je náš Toník na světě.

V porodnici jsou bohužel stále zakázány návštěvy, takže budu nucet se za chvíli dekovat. Doprovázím tedy manželku na pokoj, kde bude společně s další maminkou a rovněž novorozeným Toníkem (kluci se jmenují opravdu stejně, hra osudu). Sestřička nám přiváží našeho spícího drobečka a dává krátké informace o pokoji. Pak je čas malého nechat přisát. Nevím, zda je po porodu více unavenej on, nebo žena, ale oběma to jde skvěle. Mám obrovskou radost a jsem hrdý otec. Jsem strašně rád, jak to v porodnici zvládli a je z nás rodina.

Celý článek